Ani tak nehoří svíčka farářovi

Jako hoří termíny a všechny radosti studentské.Nevim.Kafe piju po litrech a je to furt houby platný.Spala bych jako Karafiátovy broučci a spát můžu tak čtyři hodinky denně, teda kromě dní, kdy jsem doma a mám tak hodný rodiče, že mě jenom s jemnou výčitkou nechaj spát až téměř do oběda.V říjnu jsem si myslela, že se nikdy nenaučim dejchat do vody, to jsem se už teda aspon trochu naučila.Šipku se skákat taky nenaučim,ale o to se ani nebudu snažit.To ale nevadí, že nebudu umět šipku, horší je, co všechno už jsem umět měla, co umí všichni okolo a o čem já nemám ani páru.Na gymplu jsem se učila jenom ve čtvrťáku biologii, chemii protože jsem musela a češtinu, protože mě bavila.A ta nedisciplinovanost se se mnou docela pěkně veze dál, i když se snažim co můžu, když jsem doma, vždycky mě zláká počítač, ICQ, televize, pes, sousedovo pes, sousedi...a tak teď, když budoucnost je černá jako uhel, budu muset raději zůstat o víkend na koleji, protože uhel dobře hoří.A hoření je nevratné.

Ale v pátek jsme si s kolegyní Janičkou udělaly radost.Byly jsme na romantické procházce lednovou Prahou a taky jsme byly jsme v kině chytat doktora Michala Malátného.Normálně bych nad tímto filmem asi zakroutila hlavou a vylezla s tím, že jako jednou to vidět stačí, ale díky přetlaku v palici se to nám oběma děsně líbilo,je to taková milá kravinka, která nemá ani jasný konec, ani vlastně jasný děj, na Malátného se ale dá dobře koukat a taky dobře poslouchat.

Já, Zuzka a Professor

Dneska jsem si na kolej přivezla mikrovlnku značky Professor.Umístili jsme ji s tatínkem po mém levém boku (pakliže uvažujeme že sedím u psacího stolu).Professor je krásný, bíločerný, sofistikovaný do té míry, že má i české popisky. Už je konec přenášení zelných polévek v misce přes výtah, vrátnici a zase výtah, stejně tak s karbanátky,omáčkami od maminky či snad popkornem pro sváteční chvíle.Nastává bezstarostný život s Professorem....

Nepodařený výlet ku Praze

V pátek jsem vyrazila ku Praze.Nechtělo se mi tam vůbec, ale měla jsem vyrichtovanou schůzku s jednou slečnou z přírodovědné fakulty u nich na fakultě, kde jsme měli vyřídit koupi Albertsovi Buněčné biologie.Těšila jsem se, že budu mít k tomuto předmětu regulérní studijní materiál a budu to umět přesně jak chce pan profesor Kovář, prostě budu mít Albertse.Místo slečny jsem našla jenom svůj inzerát mezi tisíci dalšími inzeráty a automat na kafe.Přišla jsem teda o 5 minut později, protože jsem se ještě rozhodla ještě sjet na Hostivař a najíst se v menze, kde ještě není ISIC systém, to znamená například v té hostivařské.Byla dvě smažená jídla, z čehož jsem zvolila lívance.Byla to chyba veliká, protože se mi z nich udělalo těžko a odlehlo mi až večer.Takže oběd škaredej, studenej, učebnici nemám, těsně mi ujel autobus domů a sedělo vedle mě takové malé, skrz hygienu kapku zanedbané dítě a jak mi nebylo dobře už tak, tak se mi cesta proměnila ve 45 minut překonávání sebe sama,chudák malej ani nevěděl jaký nebezpečí mu hrozilo.

V podstatě se nic moc nestalo, ale dopal mě držel až do soboty do rána.Navíc vim, že dneska jedu do Prahy znovu.Když jsem se probudila dneska, viděla jsem zasněžený lán světa, dovádějícího sousedovic kokršpaněla a na druhé straně hrající si klubko půlročních koťat, pro který je sníh v jejich krátkém životě pořád velkou novinkou, málem mě to dojalo a přivedlo na myšlenku, že je na světě pořád ještě chvílema krásně.A tak jsem se odplazila pro anatomický učebnik a připravuju se na pražské podmínky, kde bude opět ten a jenom ten anatomický učebnik.

Novoroční

K Novému roku, jsem se rozhodla dát si dvě předsevzetí.Budu se mnohem více učit a budu alespoň o trochu zdravěji jíst.Tak nevim jak s tím naložím.
Rozlévá se ve mě pořád blaženost z dlouhého pobytu doma, Vánoce pro mě letos znamenaly hlavně to, že jsem doma, spím ve své postýlce a sedím na své židličce.Myslela jsem si, že se budu jako hodně učit, ale tak to nebylo.Užívala jsem si dárečky, přečetla jsem dvě slabé knížky z oddělení beletrie a viděla jsem třeba poprvé v životě pohádku Dařbuján a Pandrhola a další kousek z Dobrého vojáka Švejka. A to jsou prostě dny krásné a sváteční.
Taky se mi ale za tu dobu ztratil pas.Prostě přestal existovat a já jsem docela slušnej váleček.Jak medvěd před zimou, ale opravdovou zimou, ne před touhle parodií.Začínám toho mít s medvědama společnýho nějak moc.
Ale užili jsme si krásného Silvestra, protože jsme si hezky popovídali, zazpívali, míchané nápoje jsme vyzkoušeli, že, Janičko a Barunko, já jsem se předtím doma kuchařsky vyexponovala a pochopila jsem tetelivé štěstí babiček a matek, když poživatiny jimi vyrobené jdou aspoň trochu na odbyt.... A viděli jsme ohňostroje celé Prahy, protože jsme zaujali výborné pozorovací stanoviště na takovém pěkném poli kdesi na vrchu Dejvic, kam nás dovedla naše skvělá hostitelka Anička..
Jen ranní cesta autobusem domů nebyla příliš poetická.Poté co jsem na Hradčanský s pořádnou kočkou za krkem číhala na tramvaj asi deset minut, projížděli kolem mě samé tramvaje ze směru opačného.Želbohu to byl můj směr, ale to jsem postřehla dost pozdě.Jakymsi zázrakem ale 25 jela tak hezky, že jsem ten autobus domů prostě stihla.Cesta teda hrozná, opičí, ospalá, ale na nejhorší nedošlo.Dokonce jsem po sobě nechala střílet ty fialové návleky na opěrky sedadel partou opitých třicátníků, kteří seděli za mnou.Domů jsem šla zu fuss ve snaze se trochu probrat.Probrala jsem se pouze z hlediska intestinálního traktu a ty tři kilometry byly prostě hrozné.No ale všecko dobře dopadlo, dobro došli, akorát zub moudrosti včera probraný se stále hlásí ke slovu čím dál vehementěji a tak tu pobíhám s hlavou ovázanou, tváří oteklou a francovkou namatlanou.