Radůza mi mluví z duše

Teda hlavně Studený nohy... dopadla na mě tíha života medika, a naplno jsem si uvědomila, co mi chtěla sdělilt maminka, dětská doktorka, kamarádi doktoři, když řikali, že medicína neni prdel.Ano, málem bych zapomněla, taky mi to ještě řikala Radkova matka a hlavně Radek ( takže teď nemůžu říct ani bů, i když si potřebuju strašně moc postěžovat).Protože mi to přece řikali, že jo.Přiznávám se, že jsem si to kvantum učení opravdu ani neuměla představit.Tlemila jsem se Básníkům a vrcholem mejch znalostí bylo na horní končetině pojmy radialis a ulnaris, na dolní tibialis a fibularis, jak to tam recitoval Přeučil.A připadala jsem si děsně vzdělaně.Na gymplu.
A vůbec se se mnou dějou zvláštní pochody.Málem jsem slzu uronila, když jsem zjistila že končí cyklus velmi pěkných seminářů z biofyziky - prostě málem jsem začal brečet kvůli fyzice.Já ty jo, která jsem si o fyziku na gymplu četla romány historické a doteď nevim ani zbla o co tam jde, ale baví mě to.A navíc nechci před panem docentem vypadat jako debil, když měl tak pěkný přednášky.
NO ale teď máme ještě jednu libůstku navíc.Pitvy.Na těch je zatim nejhorší to, že se u nich stojí.Pak přichází to, že je toho mrtě.A to hodně moc mrtě.
Včerejší pitvy skončily jednou bodnou a jednou tržnou ranou, následně jsem si s majitelkou tržné rány udělala vejlet do Kunratic, odkud jel autobus až za půl hodiny od mého příchodu na zastávku.Mezitím velké potěšení, zavolal mi náš pan režisér Černický, kterého mám tuze ráda a udělala bych pro něj nemožný i v tomhle pitvacím blázinci, a tázal se, zda se mnou může počítat.Řekla jsem, že ano, protože je to on.No jenže pak mě zcela paralizoval větou, že je tam taková pikantnost, a to, že angažovaná slečna Žižková (kdo zná, chápe) je moji přítomností případnou velmi nenadšena, stejně jako její přítel.A tak jsme se s panem Černickým dohodli, že nebudeme na to optimisticky laděné představení přenášet nějaké osobní nesváry, a že tam prostě nebudu vystupovat.Tak jsme se rozloučili s tím, že až zase něco bude, tak mi dá vědět....A mě je to tak strašně líto, že to celý projde tak strašně elegantně, prostě "výměna manželek" a hotovo, všichni se tam budou řehtat nad neuvěřitelně vtipnými glosami pronášené naší mladou umělkyní...prostě je mi z toho blbě.

A tak řešim pitvy, Žižkovou, fyziku, laborky z fyziky u kterejch jde hlavně o to, aby vůbec byly...za dobu, co píšu blog mi zavřeli v Albertu, takže mám aspon vyřešeno, že si pro nějakou lepší večeři opět nejdu.

Requiem za potkany

Tak a dneska to přišlo. Nebylo to tak strašný, jak jsem se bála, že to bude a utěšovalo mě, že to ty potkany nebolí, že prostě klidně dodejchali a my se teď naučíme, jak prostě zevnitř vypadají.A tak jsem ráno nasadila masku racionálně myslící medičky, pro kterou je pitva laboratorního potkana téměř obyčejná věc prospívající vědě i technice, až jsem z toho teďka tady na koleji na pokoji celá špatná a vidina, že ještě musim od pěti na pitevní seminář.. Já vim, že se o tom nemá mluvit, blogovat asi už vůbec ne, taky jsme se v trambaji plni dojmů ještě docela ovládli a drželi jsme o tom hubu, ale ted je mi z toho celýho potkanního pitvacího dne prostě šoufl.

Incredible

Hádanka pro veliké myslitele a zejména mladé nadějné jazykovědce. Co je to sulcus tendinis musculi flexoris hallucis longus ??? Našla jsem tu moc pěknej obrázek, ale počítač mi ho bohužel nepřežvejká.
Jo a ještě druhá věc pro pobavení...dnes nám naše dnešní přednášející ošetřovatelství s úsměvem řekla, že my ženy se chceme přece vyrovnat mužům, že to je příklad naší potřeby.Chceme být stejně dobré jako oni, že ????

Modrý pondělí

Tak se toho blogování nějak nemůžu nabažit.Je vidět, že mám asi stále na té medicíně nějak moc času.Vstávala jsem dnes za světla, což je při délce dne a přednášce z anatomie začínající v 8 kapku problém.Naneštěstí se zde dnes zastavila moje spolubydlící která je tu spíš nebydlící a zjistila, že jsme s Eliškou bumbaly z jejích hrníčků, které jsem ale vzorně umyla a dala na místo.Talířek jsem ale na místo asi nedala.Takže nepříjemné.Do toho pár historek z pitevny od velkejch mediček ze třeťáku a zítřejší test z histologie a depréze je na světě.
Kdyby neměl náš psíček úspěšně vytažené stehy po operaci a benigní histologii novotvaru ( což oznamuji šem přátelům a známým jako nejlepší novinu této doby) bylo by opravdu nehezky.Potřebovala bych se s někym pomazlit.Asi se psem.Nebo s flaškou vína.

Reportáž psaná na koleji

Existuje jedna spolehlivá kniha, která sice deprézi nezažene, ba naopak ji občas možná ještě přiživí, ale posune rovinu problému z oblasti citové do oblasti rozumové až exaktní.A navíc je to moje jediná společnice v tomto veselém kolejním životě, o němž si spousta středoškoláků ( např.můj bráška) myslí, jak je zábavný, jak se tu chlastá a jaká se tu provádí spousta legrací.Potíž je v tom, že si tu hodně lidí hledí svého.Nejkrásnější kolejní večer jsem zažila ve čtvrtek.To přišla na návštěvu Eliška,dojemně chvíli obdivovala krásu mého přechodného bydlení a každá jsme se se svou flaškou vína tak rozhovořily a rozveselily, že jsme z toho šly spát k páté ranní a kdyby mi nevolala můj přítel, spaly jsme asi tak do poledne.No, vracím se k panu profesoru Čihákovi, ten to se mnou myslí dobře..

Na svobodný holky

Založila jsem si blog, abych nad sebou měla zpětnou kontrolu a byla jsem nucena si trošku utřídit věci nastalé a přihodivši se rychleji než doposud.Nehodlám se zde přibližovat Deníku Bridget Jonesové ani románu pro ženy.Jsem svobodná holka.Zasloužila jsem si to tím, že jsem chtěla ve svých 19 letech bydlet při záčátcích studia medicíny na koleji, zkusit si jaké to je být bez rodičů v cizím městě plném nepřátelsky vyhlížejících lidí , zvyknout si na Prahu, kterou nesnáším.Zcela jsem se ještě nevyrovnala s tím, že se nepokusím o titul MUDr. v milovaném Brně, alóbrž v hlavním městě.Nechtěla jsem tahle brzy bydlet se svým přítelem, bála jsem se, že bych žila jako vdaná ženská na panelovém sídlišti a nechtěla jsem, aby můj přítel kontroloval kam jdu, kdy se vracím, s kým jdu, proč se neučím anatomii a místo toho koukám na nějakou ducha nepozvnášejcí slátaninu v televizi...Dostala jsem kolej pár minut autobusem od jeho bydliště.Kolejbábě je úplně jedno, koho si tam přivedu, nehledě na to, že návštěva jde propašovat výtahem mimo vrátnici.A stejně je to špatně.Nebo já už nevim co jsem včera večer zase řekla nebo udělala špatně.Včera spadl ve Špindlerově Mlýně při rybolovu do vody.Byl v mokru a zimě 12 hodin a ta jsem ho asi v 11 p.m. dala telefonicky spinkat.Po našem třicetiminutovém rozhovoru telefonickém mi za dalších 20 minut přišla sms, že mám klíče od jeho bytu hodit do schránky.Vína která jsem mu přivezla před dvěma měsíci z Rhodu mám prý vypít se svými spolubydlícími na koleji.Nebo s kýmkoli jiným.Prý je to jedno.A tak mám intenzivní potřebu se o část svého života podělit s publikem.Všem přátelům a známým kteří projeví zájem o běh mého bytí děkuji a vítám je na mém nově vzniklém blogu.Hezký den...