Requiem pro panenku

Další do sbírky atmosfér

I v Praze lze zažít poetické dopoledne V pauze delší než je obvyklé jsem vyrazila na obhlídku starého přemyslovského sídla.Naposledy jsem tam byla asi ještě než mi bylo deset let, což je už taky deset let.Pamatuju si, že jsme tam tehdy hledali na hřbitově Karla Čapka.Dneska tam takto poletovalo asi tak sto tisíc dětí a přeřvávali se stylem...paničelko paničelko já mám Vlastu Buriana, já mám Čapka, já Němcovou, já Smetanu.To byli ti menší.Ti větší se hřbitovem klátili a na učitele byli drzí.Kantoři seděli na lavičkách a opakovali, že se na to v češtině zeptají.Kolem jedenácté se hřbitov vyprázdnil, učitelé vyčinili za pozdní příchody svým svěřencům a zbyla jsem tam skoro sama.Jen dva Francouzi tam pilně někoho hledali.Pak se mě zeptali a byli opravdu smutní, že za Franzem Kafkou budou muset až na Želivského.

Je to těžký popsat, ale bylo to nádherný.Sluníčko svítilo na plný pecky, ptáci zpívali co se do nich vešlo a když se rozezvoněly v poledne zvony a bylo tam zvláštně moc smutno a moc krásně.Atmosféra prolínající věčný spánek s jarem v plném proudu je zvláštní.Nakonec jsem i já objevila to, proč jsem na Vyšehrad vyrazila.A byla to ta nejsmysluplnější věc za hodně dlouhou dobu.

Marker pro průser

Praha rozkvetla něžnými barvami kvetoucích stromů užitkových i okrasných a citově poddajnější jedinci a alergici z toho mohou mít pocity.

Co teprve citově poddajní alergici a alergičky...

Doposud jsem rozkvetlé stromy vnímala čistě pozitivně, těšila jsem se jak nám doma na zahradě rozkvětou třešně, jabloně, hrušky, broskvoně a bude hezky a voňavo, taky se nám mohla narodit mourovatá májová koťata, nicméně půlroční kotě Hvězda bylo zavčasu vykastrováno i se zárodky pěti koťat v břiše (o kterých se samozřejmě nevědělo) a tak bude máj bez koťat.

V Praze - Vinohradech jsou ale rozkvetlé stromy něčím jako je templářská relikvie - pěst se vztyčeným prstem velmistra.Ukazuje na skutečnost, že je nejvyšší čas začít, nebo ještě lépe, že již je pozdě pro ty, kdož ještě nezačali.Modul B se hlásí o slovo.

Aneb jak se říká, když kaštany začínají kvést právníci končí a medici začínají...

Vzpomínková

Dneska jsem cestou do Prahy potkala bývalého spolužáka ze základky.Doba po kterou jsme se neviděli čítá devět let..na to že žijeme na dvacetitisícovém městě je to docela mizerný skóre, ale neměli jsme si moc co říct ani když jsme spolu chodili do školy, 50 minutami cesty z Mělníka do Holešovic jsme asi trhli konverzační rekord na celý život...a myslim na to celý zbytek dne, protože mě to tak hezky zavanulo do minulosti.

To že jsem odešla ze základky už z páté třídy bylo jednoznačně požehnání.Jediný kdo argumentoval proti byla naše sousedka, zasloužilá pedagožka, jediný kulturní člověk naší ulice a konzultantka naší rodiny ve věcech vzdělání.Argumentovala tehdy tím, že děti předčasně odchycené do gymnázií a podobných pseudoelitních institucí jsou posléze hůře přizbůsobivé, kritičtější k ostatním dětem a vůbec celé populaci, o zločinu zcizení dětsťví nemluvě.Základku si dneska připomínám jenom když se náhodně ocitnu v této končině a nesoustředim se na to, že jdu za mamkou do protější polikliniky. A teď taky minulou středu kdy jsem vedla sousedčiny děti ráno do školy.

Hodně věcí je tam pořád stejných, dlažba, obložení, výmalba, atrium,rozložení nástěnek ve vestibulu,bufet,věřim že v chodbě kterou jsme chodili ke třídě je na zdi pořád namalovenej Rumcajs...Předělali teda šatny, už tam nejsou šedivé klece ale modré skříňky, pedagogický sbor je značně obměněn, v rolích pedagogů se objevili známí ze sboru, bývalá láska, bývalá spolužačka z ročníku na gymplu..

Neměla jsem nikdy pocit, že by ze mě ( ani z ostatních) gympl vychoval ty nehezky řečeno elitní spratky, co se škleběj na každýho, kdo v první třídě nečetl jako Kvido z Báječných let pod psa, že bychom se dobrovolně nebo nedobrovolně vyčleňovali, nevím, nezpozorovala jsem nic takového,připadá mi to jako přiškrcená teorie.

Mě ale udivilo to, s jakou jistotou o svym životě mluvil můj bývalý spolužák.Vyzařovala z něj síla, jistota, spokojenost se sebou samým, se svým uspořádáním života.Nevychloubal se, nepodceňoval se, prostě klidně vyprávěl jak žije, jak rád jezdí na motorce, dodělává maturitu , chodí do práce která ho baví, žije s přítelkyní a je prostě spokojen...je to docela nezvyk, když někdo říká a opravdu vypadá, že je spokojen.Až mi bylo žinantní na jeho otázku " pitváte ale jenom zvířata, že jo,jenom zvířata nějaký.." odpovědět že nikoli.

Bylo to moc pěkné odpoledne.Doufám, že po cestě do Prahy potkám ještě zbylých 18 z 5.D a budu si moc nadále ověřovat svoji sociální nepřizpůsobivost :-)

Beautiful day

Za jeden obyčejný dubnový den se toho dá stihnout spousta. 7.den jsem pojala jako den neplánované autodestrukce, možná by bylo líp to celé napsat až po půlnoci, ale risk je zisk.
V půl jedný jsem se vyhrabošila ze spřátelné nory v sousedství, málem mě u toho přizabila roční labradorka celá šťastná že si s ní jde někdo hrát takhle v noci a tradičně mi posunula os hyoideum kamsi ke klíčním kostem.Nevadí.Uchošťourem jsem se provrtala málem až ke krčním mandlím, nevadí.Uprostřed noci, kdy na chodbě tajemně svítí pouze kontrolka, že je možno odebírat noční proud zalevno mě ze spánku budí bolest v pravém spánku.Na ksichtě mám obtisklou hranu palandy a fakt to bolí.Posléze jsem si téměř natrhla kůži na ruce o kliku a málem jsem vymáchala noutbuka v kaluži cestou na bus na Mělník.To by bolelo taky, hodně.
V Praze se opět zadařilo, anatomie na kterou jsem se pravda moc nepřipravovala se mi opravdu hodně nepovedla, na kolej jsem přišla zmoklá, zmrzlá, nasraná a s bolavym břichem.Když jsem si otevřela genetiku,byl vyhlášen požární poplach na naši slavné koleji.A zas to bylo o něco lepší.Vím že tento příspěvek nemá téměř žádnou hodnotu, ale dopal na celej dnešní den mě drží silou nevídanou.Dobrou noc.