I v Praze lze zažít poetické dopoledne V pauze delší než je obvyklé jsem vyrazila na obhlídku starého přemyslovského sídla.Naposledy jsem tam byla asi ještě než mi bylo deset let, což je už taky deset let.Pamatuju si, že jsme tam tehdy hledali na hřbitově Karla Čapka.Dneska tam takto poletovalo asi tak sto tisíc dětí a přeřvávali se stylem...paničelko paničelko já mám Vlastu Buriana, já mám Čapka, já Němcovou, já Smetanu.To byli ti menší.Ti větší se hřbitovem klátili a na učitele byli drzí.Kantoři seděli na lavičkách a opakovali, že se na to v češtině zeptají.Kolem jedenácté se hřbitov vyprázdnil, učitelé vyčinili za pozdní příchody svým svěřencům a zbyla jsem tam skoro sama.Jen dva Francouzi tam pilně někoho hledali.Pak se mě zeptali a byli opravdu smutní, že za Franzem Kafkou budou muset až na Želivského.
Je to těžký popsat, ale bylo to nádherný.Sluníčko svítilo na plný pecky, ptáci zpívali co se do nich vešlo a když se rozezvoněly v poledne zvony a bylo tam zvláštně moc smutno a moc krásně.Atmosféra prolínající věčný spánek s jarem v plném proudu je zvláštní.Nakonec jsem i já objevila to, proč jsem na Vyšehrad vyrazila.A byla to ta nejsmysluplnější věc za hodně dlouhou dobu.
Žádné komentáře:
Okomentovat