Za jeden obyčejný dubnový den se toho dá stihnout spousta. 7.den jsem pojala jako den neplánované autodestrukce, možná by bylo líp to celé napsat až po půlnoci, ale risk je zisk.
V půl jedný jsem se vyhrabošila ze spřátelné nory v sousedství, málem mě u toho přizabila roční labradorka celá šťastná že si s ní jde někdo hrát takhle v noci a tradičně mi posunula os hyoideum kamsi ke klíčním kostem.Nevadí.Uchošťourem jsem se provrtala málem až ke krčním mandlím, nevadí.Uprostřed noci, kdy na chodbě tajemně svítí pouze kontrolka, že je možno odebírat noční proud zalevno mě ze spánku budí bolest v pravém spánku.Na ksichtě mám obtisklou hranu palandy a fakt to bolí.Posléze jsem si téměř natrhla kůži na ruce o kliku a málem jsem vymáchala noutbuka v kaluži cestou na bus na Mělník.To by bolelo taky, hodně.
V Praze se opět zadařilo, anatomie na kterou jsem se pravda moc nepřipravovala se mi opravdu hodně nepovedla, na kolej jsem přišla zmoklá, zmrzlá, nasraná a s bolavym břichem.Když jsem si otevřela genetiku,byl vyhlášen požární poplach na naši slavné koleji.A zas to bylo o něco lepší.Vím že tento příspěvek nemá téměř žádnou hodnotu, ale dopal na celej dnešní den mě drží silou nevídanou.Dobrou noc.
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
Žádné komentáře:
Okomentovat