A tak jsem si odehrála premiéru v Praze a oficiální derniéru na Mělníku.
Koncem prváku jsem si slíbila, že už nikdy nepůjdu nikam nepřipravená.Nemožno dodržet.I kdybych to dávno předtim nezkazila sama, zkazí mi to Laco v pražskym divadle.Měla jsem nazkoušeno slovy šest scén.Ale mám jich tam opravdu více.Protože mám výtečné spoluhráče (a jednoho hodně výtečného, kterej umí i můj text a nenechal mě v tom, když jsem totálně zapomněla - děkuju moc, Jiří), byly moje kiksy zahlazeny celkem vzato elegantně a představení prý nasazením mé osoby neutrpělo...řikal zvukař a osvětlovač.
A dneska jsem šla na slavnostní derniéru jak největší haluz, totálně mimo a totálně nenaladěna, rozpínal se mi můj jediný knoflíček halenky, publikum plné mělnické smetánky a já jsem si text neřekla za dva měsíce ani jednou.Přítomnost vlastní matky se ukázala jako šťastnou, protože není nad to mít v jevišti pevný bod, na který můžete verbálně útočit...( milosrdná světla na jevišti v divadle, kde neni vidět a kde se pozná pouze podle odlesků skel brýlí, kdo kde sedí).
Dobrá zpráva je, že derniéra snad nebyla derniérou, resp.byla derniérou cyklu Setkání.Takže od letošního listopadu budeme našim pořadům řikat jinak...a budeme je dělat stejně.Doufám.Protože Mistr Černický je prostě jenom jeden.Mojí mamince dneska řekl, že přivedla na svět báječnou katastrofu.
A byla to největší lichotka v mym životě.
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
Žádné komentáře:
Okomentovat