Pozvi mě.A já půjdu.

A tak jsem zas jednou podlehla hříšnému pokušení se jít podivat do divadla. A protože jsem byla ve středu vyprovokována k návštěve divadla Židle, jehož členstvo se třemi prvky prolíná s divadlem Čtyřlabuť, nahodila jsem své nové tričko z posledního lupu v Promodu, nové džíny, naleskovala jsem si pusu, hodila jsem Silbernagla do příručního zavazadla, abych se mohla učit, kdyby mě to náhodou nebavilo, dostala jsem do Jarky požehnání a vyrazila jsem do světa.
Dostalo se mi ímejlovou poštou přesnýho plánku dané oblasti, odesílateli jsem odvětila, že to přece najdu, za koho mě jakože má ( přece mu nepoděkuju mile, že jo, kde bysme to byli) a totálně zmatená a se staženym zadkem, že zabloudim i s plánkem jsem se jala k cestě do šumu.Kamarádka perfekcionistka ze mě těžce oddychovala, když jsem přijela na místo srazu pozdě a ještě jsem jí řekla, že nevim jestli to najdeme.Pán Bůh mi lecčeho nenadělil, lecčeho nadělil.Nadělil mi orientační smysl.Takže jsem zaváhala jenom dvakrát, než jsem určila azimut a do divadelního sálu jsme nakráčely s přesností Fantomase.
Hra Království první třídy byla fakt skvělá, všichni hráli jako o život a dokonce nám bylo dopřáno pochválit přímo pana režiséra osobně, vypadal, že neví, co si má myslet...jestli si jako dělám srandu, nebo to myslim vážně.Ani nepoděkoval.
Tak jako zprostředkovatel kulturních akcích už bych se snad osvědčila, kamarádka byla spokojena.Tak a teď se jdu učit.Jsem nastimulovaná krásnym zážitkem, tak mi to určitě děsně poleze do hlavy.Děsně moc.