Romantický adventní večer

Vracim se takhle večer z Alberta, kam jsem jela dokoupit potraviny, který jsem Jarce snědla během víkendu v Praze.Víkend byl náročný, jelikož jsme měli plavání s Drahošem, alias pseudozáchrana tonoucích, pak neplánovanou akci v nejhorším hostivařskym pajzlu,závěr kurzu s MUDr.Marxem, pak plánovanou akci s ženami z kruhu, pak prospanou neděli kdy jsem objevila genialitu Jirotkova Saturnina a krásu která rozechvívá mitrální chlopně - Cyrana z Bergeracu.No a dneska večer se takhle vracim z krysích praktik, kde jsme zase provedli absolutní zvrácenosti na třech malejch myšákách, uťafli jsme jim nadledviny a pak jsme zjišťovali za jak dlouho se utopěj...strašný prostě.Šla jsem na medicínu asi proč.Asi proto, že jsem chtěla bejt společnosti trochu prospěšná. Místo toho tady tejráme bílý krotký potkany, protože jeden děsně důležitej pán má pocit, že bychom to měli umět a znát.Dělá se mi z toho blbě víc jak vloni.Pak se tomu člověk navíc směje, aby se ubránil tomu až fyzickýmu pocitu hnusu.Hnusu ze situace, ne z pár mililitrů potkaní krve.
A jak se tak vracim tim velebnym večerem, tak pozoruju, že se u nás svítí.A nikde nikdo.A branka otevřená a dveře nejen odemčené, ale i otevřené.Starý domy vyluzujou zvuky.Uštěkaná fena neštěká.Pustim si archivní Soukromý pasti a rušej mě zvuky domu.Vypínám pasti a čekám, až se mi moje dočasná žena vrátí z kurzů bojového umění.S litinovou pánvičkou v ruce levé a kuchyňskym dranžírákem v pravé se slaňuji po dvou a půl hodinách děsu do přízemí, odemykám ženě a vydáváme se spolu po zuby ozbrojené na obhlídku příbytku.Fena se staženym ocasem zdrhá do bezpečí měkké pohovky v obývacím pokoji.Když kontrolujeme koupelnu a chystáme se eventuelně nevítaného hosta nemilosrdně smrtelně zranit, zazvoní mi u ucha telefon - pevná linka a první pokus o infarkt myokardu je dokonán.
Když nenajdeme útočníka ani v akvárku pískomilů, rozhodujeme se ukuchtit si večeři.Domácí se rozhodují se navrátit domů, ale jsou pomalí a daleko.Komunikuje s námi osazenstvo hostivařské koleje a já doufám, že kdyby mě náhodou někdo odkrouhnul, nechají mi obě Báry zahrát na pohřbu Andělskou píseň od Zuzany Navarové a pozvou tam všechny důležité lidi, aby se vysvětlila některá letní extempore.
Když jsme se s Jarkou rozhodly, že si otevřeme zbylý tramín červený a uděláme si pizzu, protože jinak umřeme strachy, ozvala se rána a zvuk rozbíjejícího se skla.A tak jsme otevřely tramín, zaply nehučíčí macbook namísto mého hučícího notebooku a modlily jsme se za majetek našich domácích, bezpečí samovenčící se feny a za to, abychom si z toho stresu neuhnaly neplodnost.To se prej může stát, jsme se dneska učili.
No.Náš nejmladší domácí dorazil právě včas.Nic podezřelého se nenašlo.Sklo řinčící prý pocházelo z popelnic 50 metrů pod bydlištěm.Všecko ostatní prý byly zvuky domu.Rozsvícený dům a otevřené dveře byly prý dílem náhody.Paní domácí nám otevřela portské, abychom si přivodily mírnou vasodilataci a pokles tlaku, zkrátily dobu stresem získané neplodnosti a mohly se jít učit.Jarinka si našla novou vrásku, která se jí udělala dnes večer a já přemejšlim, kam se mi uloží dnešní nedietní večeře, alobrž růčo dělaná pizza a hlavně ta jogurtová milka, kterou jsem zpucla následkem psychického vypětí.
Doufám, že zítra na oško praxi nebudu muset nikomu píchat adrenalin.V případě že bych se netrefila - a to se po dnešku stát může, bych tuhle sloní dávku asi nepřežila..
Takže ať žije romantika adventních večerů...