Po Vánocích jsem se sešla s jedním ze svých kamarádů, se kterým se vidím nejčastěji na nějakých kulturních počinech v našem rodišti. Je to člověk inteligentní, vzdělaný a taky svérázný.Svérázný byl už když jsem ho poznala a to je nějakých sedm let.Tehdy jsme si říkali za svitu luny čím bychom chtěli být, až budeme mít tedy tu maturitua eventuelně teda tu školu.Chtěl být učitelem a já chirurgem, pamatuju si, že jsem řekla to chirurgem.Tento až žensky tajemný muž je tedy dnes učitelem a je to taky člověk se kterým jsem schopna prokecat noc aniž bych si lízla alkoholu, řešit s ním věci se kterými je každý jiný člověk hotový za dvě věty .
A tak jsem začala v jeho podnikatelské zašívárně u hrnku bílého čaje řešit svůj nový objev - knihu Terezy Boučkové Rok kohouta.
,,Proboha ty čteš beletrii ? A proč ? Čti knížky ze kterých se něco dozvíš, ne.." vykulil oči a ukázal na sbírku keltských a etruských mýtů.
A tak jsem zapřemýšlela.Poslední beletrie kterou jsem přečetla byl historický román, četla jsem ho někdy o prázdninách, zachránil mě od smrti zlostí a nudou, když jsem na Kypru ( kam jsem se chtěla podívat od osmi let, když jsem viděla Souboj titánů a dozvěděla jsem se, že Afrodita se narodila na Kypru.To tam neřikali,to mi pověděla mamka.Tehdy jsem se vzhlížela v královnách krásy a tak jsem chtěla na Kypr, abych tam něco krásy pochytila.A to jako myslim zcela vážně, 12 let zpět moje paměť ještě sahá.No tak na tom Kypru jsem prostě dostala angínu jak bič a tři dny, kdy mi bylo fakt hodně blbě jsem střídavě četla a spala a byla jsem ráda,že je to prostě příběh.Mám ráda příběhy, pohádky, povídky, romány, novely, filmy, divadelní hry.A literatury faktu si užiju celkem dost, kniha s příběhem mě při našem studijním zápalu tedy spíše míjí a dojímá.Na moment jsem začala o tom nesmyslném počinu, tedy četbě beletrie, přemýšlet.Proč to dělám ? Protože mě to baví a protože mi to přináší radost i znalost.Při četbě takové knihy jako je Rok kohouta mám pocit, že nejsem sama na světě, kdo něco nějak cítí,komu je něco líto, koho deptaj vztahy a kdo cítí marnost.Můžu v důstojnostém soukromí své vlastní postele smutnit a ušklebovat se a skoro mám pocit, že se i něco dozvim.Že se dozvim něco o životě a o tom, jak se vypořádat pochodem soutěskami průserů.Bohužel dělám to, že když mě kniha nezaujme, tak ji odkládám.Zde také nacházím pramen mých školních potíží a také vysvětlení, proč umím scénář Alpského krále ( óóó´, už za dva týdny) dříve než morfologii na avízovaný test z cév.A to je Čihák slohově zvládnut ze všech těch bichlí nejlépe, toho čtu vlastně celkem ráda.Prostě hledám manuál k životu,abych neskončila jako amatérská spisovatelka fejetonů, který cukaj malíčky, když si nedá denně svoji dávku červenýho, nepustí si hudbu po který jde plakat do temné intimity neosvětlené koupelny.Můj nynější rudý přeliv ( od 14 let si na znamení změny světonázoru, přítele, jídelníčku a já nevim čeho všeho barvím vlasy) má za úkol mě tak napůl ochránit samotnou před sebou v tomto období nestability.
Závěrem tedy asi, že mi beletrie dává moc.Dává mi schopnost překlenout a přežít a dává mi někdy pocit spřízněnosti.Najdu tam vyjádření vlastních pocitů lidmi talentovanějšími a moudřejšími a poučení do života.
On to určitě řekl jenom tak.A já nad tim moc přemejšlim.A zase se Zweigeltrebe.Ale máme už jen 14 dní do Alpského krále, tak se radujme a nepřemejšlejme.
Žádné komentáře:
Okomentovat